Radůza. Velmi úspěšná mladá písničkářka a šansoniérka budující si svoji kariéru tak nějak mimo hlavní proud mediálních veletočů u malé nezávislé vydavatelské firmičky. Stranou od bulváru. Stranou od tlačenice na televizní obrazovku. Stranou od velkých stadionů. Svým postojem jakoby demonstrovala názor, že lidé co dělají muziku by měli v první řadě prezentovat právě hudbu, nikoliv svůj obličej, image, nebo jiné pro showbyznys vděčnější atributy. Jsem velmi rád, že si tato samorostlá solitérka udělala čas na mé otázky.

Před létem jste říkala, že se moc těšíte na prázdniny, kde jste tedy vlastně byla a jaké to tam bylo?

Byla jsem v jižních Čechách, tam jsem si užívala borůvky, v Řecku jsem si užívala moře, hory a dobré jídlo, v Itálii jsem řádila s kamarády z Itálie a z Polska, v Lužických horách sbírala hřiby na tuny a pak je sušila a nakládala a jedla... a v Krkonoších jsem se proháněla v koňském sedle. Měla jsem se skvěle!

Jak jste postupem času spokojena s albem „V hoře“? Kdybyste mohla, změnila byste na něm dnes něco?

Neměnila bych nic. Každá deska zachycuje momentální stav, v jakém jsem já, moje písničky a já jsem s tím spokojená jako s dokumentem, který mi možná po letech připomene, co jsem si myslela, nebo co jsem cítila. Kdybych ho točila teď, tak by bylo zas trochu jiné, protože i ty písničky teď hraju jinak, mohla bych takhle jedno CD přetáčet celý život...

Jak vzpomínáte na své začátky, kdy jste hrála a zpívala na ulici? Dokázalo Vás to tehdy uživit nebo jste si přivydělávala i jinak? Pokud ano, jaká nehudební práce Vás nejvíce bavila?

Abych řekla pravdu, já se vzpomínání spíš vyhýbám, stejně tak, jako projekcím do budoucnosti. Minulost už nezměním a budoucnost je velmi nejistá, vůbec nemusí přijít. Ale když se ptáte, jsem ráda, že už na ulici nehraju, i když letos v létě jsem si s kamarádama z Polska zahrála v Itálii na ulici pár písniček jen tak z plezíru... No, když to člověk děla pro radost, je to zábava, ale když z těch peněz žije, bývá to krušné a v zimě je fakt zima! Ale brigády jsem samozřejmě mívala. Namátkou si vzpomínám na uklízení, mytí nádobí, zametání ulic, pekárnu, prádelnu, učila jsem hudební výchovu, zpěv, prodávala keramiku, noviny, CD a hudební nástroje a bavilo mě to všechno. Nemůžu dělat nic, co mě nebaví. Ve chvíli, kdy už mám dost, odcházím a hledám něco nového, něco, co jsem ještě nedělala a co se můžu naučit. Třeba točit pivo, nebo unést pět talířů.

Snila jste v těch dobách o tom, že někdy budete hrát v sálech, kde bude vyprodáno, a Vaši hudbu si zamiluje nespočet lidí?

Vyhýbám se i snění. Když si člověk něco usilovně přeje, tak to dostane, ovšem ne vždy mu to prospívá. Lepší je nic si nepřát...

Ačkoliv je Vaše tvorba hodně osobitá, zcela jistě máte nějaké oblíbené interprety, ze kterých jste v minulosti vycházela. Kteří to byli?

Neřekla bych, že jsem z nich vycházela, spíš mě zcela jistě ovlivnili, protože na člověka má vliv všechno, co kdy slyšel, viděl nebo prožil. První pop idol byl zcela jistě můj dědeček a později jsem měla ráda Nohavicu, Mertu, Navarovou, Koubka, Andrtovou-Voňkovou, Zappu, Led Zeppelin, Jethro Tull, Grechutu, Vysockého...  A z hudby nepopulární Palestrina, Bach, Dvořák, Janáček, Eben, Prokofjev, Stravinskij, no, je to pěknej zmatek!

Spousta hudebníků říká, že na koncertech dochází k oboustranné výměně energie. Vy býváte po koncertech často hodně unavená. Znamená to, že při koncertech proudí energie pouze od Vás k publiku a nic se Vám nevrací?

Jsem na jevišti sama a nikdy nejedu na půl plynu. Vždycky dám všechno, co mám v danou chvíli k dispozici, nic si nenechávám na zítra. To, jestli se energie vrací záleží i na prostoru a na publiku. Někdy se to povede, někdy ne.

Kde se Vám zatím hrálo nejlépe? Co musí být splněno, abyste si po koncertě řekla „Dnes to bylo opravdu vydařené“?

Nejspokojenější jsem, když cítím, že se podařila právě ta výměna energie. Kde se mi hrálo nejlépe... těžko říct, takových míst byla většina.

Kde se Vám naopak hraje nejobtížněji?

Velmi obtížně se mi hraje na otevřených scénách, takže jsem toto hraní drasticky omezila.

Hrála jste již v Norsku, ve Francii a dalších státech, liší se tam nějak posluchači oproti publiku českému?

Obecně platí, že pozornost je stále stejná, ale čím jižněji, tím temperamentnější jsou projevy sympatií. České publikum má velkou výhodu v tom, že rozumí textům a to je velmi uvolňující...

V několika rozhovorech jsem zaznamenal, že rozlišujete svoji soukromou osobu a „zpěvačku Radůzu“, v čem jsou tyto dvě osoby stejné a v čem se liší?

V tom, že ta soukromá osoba chce mít své soukromí. Jinak se neliší, obě jsou nesnesitelné!

Jaký vztah máte k tvrdší rockové hudbě? Posloucháte nějakou? Pokud mám správné informace, Vaše maminka jezdila s big-bítem?

Už se moc v té tvrdší hudbě neorientuji, bohužel, nějak se mi unavily uši a ten největší nářez je pro mě Svěcení jara. Usedlé, že?

Také jste se nechala slyšet, že se Vám líbí například hip-hop. Co přesně se Vám na tomto žánru zalíbilo?

Rytmus. Nějak to koresponduje s mým vnitřním nastavením. Mám pár desek s ruským, polským a kubánským hip-hopem a když rozumím textům, je to ještě lepší. Ale žádná odbornice nejsem, nejradši na to trsám.

Šušká se o Vaší spolupráci s pány Hapkou či Horáčkem a také o Vašich aktivitách s polskými skupinami, prozradíte nám, o co vlastně jde?

S kamarádama z Polska jsem natočila desku, kde se sešli muzikanti z celé Evropy a užili jsme si u toho hodně srandy a nepopírám, že i vodky. Ale jestli deska někdy spatří světlo světa, to je ve hvězdách. Je už sice natočená, ale nejsou peníze na její vydání. Ale pobavili jsme se dobře. Pan Hapka s panem Horáčkem mě oslovili, ale ze spolupráce sešlo, protože jsem se necítila s to zazpívat jejich písničky odpovídajícím způsobem.

Jak nejraději trávíte volný čas? Máte vůbec nějaký?

Nejraději chodím po lese, jezdím na koni, cvičím na harmoniku, nebo píšu nové písničky, ráda se učím jazyky, to je docela dobrý koníček, protože mu můžu holdovat na kterémkoli hotelovém pokoji.

Mnohokráte děkuji za rozhovor. Budu se moc těšit na nějaký koncert.

Též děkuji a zdravím!